Čau lidi, ​Pro ty, co mě ještě neznají: jsem Rocky. V předchozích dílech jsem vás nechal nahlédnout do svých pokusů o kariéru rodinného šéfkuchaře a elitního záchranáře. Pokud vám něco uniklo, doporučuji to napravit, než se pustíte do dnešní hluboké sondy do mé bolavé duše.... Moje kulinářské experimenty​ Jak jsem se chtěl stát záchranářem ​Máma s tátou sice rádi vykládají historky o mých údajných průšvizích, ale to je jen laciný pokus o diskreditaci mé geniality. Realita je mnohem temnější. Nejsem problémový pes. Jsem nepochopený génius vláčený osudem.​ Trauma první: Únos za bílého dne​ Vypadám sice jako drsňák, jsem kříženec cane corso a bandoga, ale pod tou horou svalů tluče srdce citlivé jako rozjetý buldozer. Všechno to začalo 7. února 2025. V kolik přesně jsem spatřil světlo světa, netuším – nikdo se neobtěžoval mi k narození pořídit Rolexky. Mám pár sourozenců a rodiče někde v Moravskoslezském kraji, tam jsem narodil a vyrůstal. A pak přišel 6. duben 2025,den kdy jsem byl sprostě unesen z rodného pelechu. Moje únoskyně od té doby neúnavně tvrdí, že je moje máma. Podívejte se na ni a pak na mě. Podoba nulová. Evidentně lže. Abych jí dal najevo, co si o tomhle nedobrovolném transferu v plechové krabici myslím, náležitě jsem jí to auto pokadil a počůral. Byla to má první tisková konference. ​Domácí klid a krutá realita​ Místo, kam mě dovlekli, nazývají domovem. Našel jsem tam pelíšek, čtyři velké dvounožce a jednu bytost, která vypadá jako vzdálená příbuzná. Ta se na mě od začátku dívala, jako bych byl osina v zadku. Upřímně? Tenhle pocit je vzájemný a dodnes mě nesmírně baví ji vytáčet k nepříčetnosti.​ Jenže sotva jsem se stačil rozkoukat a užít si trochu toho slibovaného domácího klidu, přišla první rána. Drezura a výchova Nasadili mi na krk obojek a přicvakli mě na provaz. Jako nějakého recidivistu. A co ta černá příbuzná? Ta si chodí na volno jako šlechta. Proč já musím mít šňůru a ona ne? Tomu říkám systémová diskriminace a další zářez na mé traumatizované psychice.​ Seznam nekonečných pravidel ​Doma zákazy, venku zákazy. Moje dětství byla jedna velká buzerace ze strany těch, co si říkají ,,rodiče,, Seznam věcí, které mi zakázali, jen potvrzuje jejich naprosté nepochopení psí duše:​ Kousat boty? Prý jsem je ničil. Já v tom viděl designový upgrade.​ Kabely? Prý je to nebezpečné. Já v tom viděl interaktivní hračku.​ Hygiena? Prý se čůrá venku v mrazu. Do pelechu je to přitom mnohem pohodlnější.​ Krádeže jídla? Pokud to leží na lince, je to dar z nebes. Máma to viděla a vidí dodnes jako zločin.​ Gastronomie na ulici? Máma tomu říká humus. Já tomu říkám bio-svačinka z trávy.​ Svoboda pohybu? Zapomeňte. Musím na povel cupitat u nohy jako cvičená opice, jinak cvakne šňůra.​ Strategie přežití v nepřátelském prostředí ​Hlavním mozkem téhle tyranie byla, je a bude máma, ale táta v tom jede s ní. Musel jsem tedy najít způsob, jak se bránit. Udělal jsem si z táty objekt pro svůj trénink – konkrétně trénink kousání do palců u nohou. Je to vynikající stresový ventil ,doporučuji vyzkoušet. Dneska už mám jinou pomstu....Stačí jedno dobře mířené dupnutí ,kam prešně, si určitě domyslíte. Přece jen mé zápisky musí být i publikovatelné dětem.... Mámu šetřím. Ne z lásky, ale z čisté vyčůranosti. Máma je klíčem k lednici a zdrojem večeře. Kousnout do ruky, co mě krmí, by byla strategická chyba. Navíc vlastní tu nejstrašnější zbraň ničení mé důstojnosti : Pískací kuře. Stačí jedno písknutí a moje maska drsňáka je v troskách. Pro to žluté gumové nic bych tančil i Macarenu. Je to ponižující, ale je to tak.​ Pořád nechápu, proč bych měl poslouchat já je. Na internetu vidím psy, co mají vlastní šatníky a lidé jim dělají sluhy. Jistě, jsou to mini frajeři s mašličkou, ale právo na otroka by mělo být univerzální, ne?​ Zatím tenhle boj o moc vedou oni. Ale nenechte se mýlit. Nejsem průšvihář. Jsem jen hluboce nepochopený génius, který se snaží přežít v nespravedlivém světě plném povelů. Sednu si, když mě o to požádáte... ale pamatujte, že to dělám jen proto, že chci já.​ Váš Rocky